Grau kllktv

Kurátorstvo: Tamara Conde a Veronika Šavarová

27. 3. – 17. 5. 2025

Práce Jana Bražiny vychází ze sochařské tvorby a jeho často využívaným materiálem je textil. Tímto materiálem autor odkazuje na lidské tělo a jeho intimní propojení s osobními vzpomínkami nebo prostorem kolem něj. Všudypřítomnost snadno přehlédnutelného materiálu se stává herním polem pro experimentaci s paralelami mezilidských vztahů a technikou. Záclony, které zútulňují naše domovy; košile, které skrývají naše tělo; ložní prádlo, které zná naše partnery. Díla Bražiny prostřednictvím objektů, kostýmů nebo site specific instalací a materiálů s nimi spojených vyjadřují autorovy pocity ohledně rigidnosti mezilidských vztahů. V minulosti pracoval se symbolikou svatebního oděvu jako metaforického prostředku pro kritický náhled na koncept “partnerství”. Symboliku svatebního oděvu transformoval v osobní výpověď o fascinaci těmito idealizovanými institucionálními pohádkami při současném uvědomění, že tyto příběhy nejsou určeny všem.

Výstava hochstapler pracuje s platonickou představou ideálního vztahu. Vyobrazuje přechod z představ do reality, od času tvoření iluzí do momentu upevňování pout. Mapuje naši touhu prezentovat se v lepším světle, naši stylizovanou intimitu postavenou do protikladu k naší nahotě. Všichni se stáváme hochštaplery ať vědomě či nevědomě. Současná výstava pracuje s technikou nešitého patchworku. Jan Bražina ji objevil prostřednictvím vlastního bádání, kdy zjistil, že se tato technika používá i při výrobě velikonočních kraslic. Každý tvar je budován skládáním látky přes sebe a následným přišpendlením. Narozdíl od jiných lidí využívajících tuto techniku se autor nesnaží zakrývat roztřepené okraje látky, naopak záměrně vplétá tyto jemné prvky nedokonalosti do celkové skladby. Technologickou výhodou nešitého patchworku je jeho flexibilita. Lze v ní vidět i paralelu k lidským vztahům. Podobně jako se člověk může přemisťovat nebo změnit názor, tak i nešitý patchwork není pevně daný, lze jej předělávat, snadno přetvářet jeho tvary či skupení.

Série měkkých reliéfů je kontemplací měkkosti těl a osobních příběhů. Díla jsou ve škále bílých odstínů, látkou jsou stará prostěradla, výjevy jsou fragmenty figur. Tvorba Jana Bražiny je kontextualizována přístupy, které paralelizují tělesnost a každodennost skrze textilii – obrat, který nacházíme i u jiného autorstva v našem výstavním cyklu. Považujeme za zásadní dát prostor těmto přesahům z výtvarného umění do rukodělných přístupů. Kutilský přístup k hledání netradičních materiálů a technik dává svěží nádech uměleckému diskurzu a pomáhá posouvat hranici mezi “vysokým” uměním a intimitou našich reálných životů a zkušeností.

Graficky zpracovaná infografika zajímavých statistických dat shrnujících události a návštěvnost Kina Art ve veřejném prostoru vedle kina.

kurátorství:

Markéta Žáčková & Miroslav Maixner

Žijeme pod těžkým nebem. Klimaticky, společensky, politicky, ekonomicky i osobně. Hutná kamenná oblaka vystupují s důstojností a neměnností pamětních desek či přímo sepulkrálních objektů z panoramatického pozadí tvořeného fotografií nebe s mořem či městem na horizontu. Autorka původně zvažovala použití autentického framu zachycujícího západ slunce plný sentimentality a patosu, ale nakonec se rozhodla pracovat s vlastním záběrem. Vyhnula se tak aluzím na konkrétní filmová díla jako je například Nebe nad Berlínem Wima Wenderse (1987), které by se nabízelo jako „první volba“, nebo obecněji na historickou či současnou kinematografii a uchovala tak univerzální rovinu interpretace. Odkaz k filmu zůstává zakotven v samotné estetice záběru definovaného černými pásy, který zachycuje konkrétní město: fotografií Brna z kopce Hády autorka podtrhuje lokální charakter celé instalace. Přímý odkaz k „jiným příběhům“ by jej narušil: jsme malí hrdinové žijící velké příběhy v jednom určitém místě a fiktivní filmovou vizualitou nás Katarína Hládeková heroizuje. Výsledkem je domácká verze situace, která se sice může jevit jako generická, ale která je s tímto místem intimně propojená. Kontrast mezi kamenem jakožto výsostně tradičním a trvanlivým materiálem a nápisem, který v něm není vytesán, ale – možná pouze dočasně – namalován, vnáší do projektu prvek napětí a efemérnosti. Petrifikace neexistuje: v případě „aktuální potřeby“ je možné nevytesaný aforismus nahradit jiným, neboť nic není definitivní. Estetizace textu prostřednictvím antikizujícího písma ohlašuje příchod další vlny postkonceptualismu činící konceptualismus krásným. Aforismy (nebo snad maximy), které nám Katarína Hládeková předkládá a které jsou klíčovou součástí instalace, jsou stručné a úderné a formálně naplňují pravidla žánru: s autorskou subjektivností zprostředkovávají životní poznatky, vyjadřují životní postoje a problematizují obecně uznávané „pravdy a hodnoty“ – přesně v souladu s tezí Karla Krause, že „aforismus se nikdy nekryje s pravdou. Buď je v něm pravdy jen půl nebo jeden a půl.“ Jen mají někdy trochu divný význam a nemusejí vždy nutně vyjadřovat právě autorčin „skutečný postoj ke světu“. Jsou autofikční, ale netvoří žádný manifest její tvorby. Jejich záhadná naléhavost nás však spolehlivě vtahuje do tématu a nutí nás k otázkám jako: Co toto moudro znamená? Jak na ně mohu reagovat? Práce s aforismem, gnómou, maximou, sentencí, příslovím či heslem a dalšími podobnými útvary vybízí ke srovnání s projektem Truismy Jenny Holzer z let 1977–1987. Její strojopisné texty však byly primárně určeny do veřejného prostoru, v nečekaných kontextech reklamních ploch a telefonních budek provokovaly, rozveselovaly i nechávaly inertním doslova každého kolemjdoucího na Manhattanu. Její politicky angažované výroky jako Abuse of Power Comes as No Surprise nebo Money Creates Taste se nakonec objevily i v monumentálním světelném provedení na obří digitální tabuli Spectacolor na Times Square nebo v Guggenheimově muzeu. Ťažké nebo zůstává oproti tomu komornější a uzavřenější, neboť tematizuje subjektivní prožívání tíživé reality a její absurditu i rozporuplnost z osobnější perspektivy; kritika politiky identity je vedena velmi subtilně. Každý den jsme vystaveni rozhodování – byť v sebebanálnějších situacích – a každý den stojíme před (často nežádoucí a nechtěnou) možností volby. Protože však vím, že autorka je mazaná lingvistka a někdejší studentka filosofie libující si ve slovních hříčkách, ťažké nebo nemusí symbolizovat jen existenciální krizi a bezvýchodnost života ve „světě kameňáku“. Může prostě a jednoduše figurovat jen jako spojka nebo. Ať už ve smyslu vel či aut. Nebo je ambivalentní, což je dobře. Cesta za obzor není nemožná. Závěrem nenabízíme výkladový slovník, ale některé z nekonečného množství variant reakcí v rámci přijímacího pohovoru do lehčího nebe:

PODRIADENOSŤ – HOLÉ NEŠŤASTIE.

Beru všechno. Ztrácím důstojnost, ale potřebuji zaplatit účty. Nechceš jít pracovat do zahradnictví?

NEURODIVERGENCIA NIE JE ŽIVOTNÝ ŠTÝL.

Opravdu? To je zvláštní, myslel jsem, že je to něco jako veganství.

IDENTITA ZABÍJA.

Bojíte se být svůj? Nevadí, naopak. Nám se ve firmě hodíte takový, jaký jste: výkonná osoba bez zbytečné osobitosti.

ODOLNOSŤ ŽIJE Z MÁRNIVOSTI.

Vydržím úplně všechno. Není to hrdinství? Spíše ne, zkuste toho vydržet méně, uvidíte, že vám bude líp.

BEZDETNOSŤ PÁCHNE MATERSTVOM.

Rozhodla jsem se pro bezdětnost sama. A svobodně. Nechceš si to přece jen ještě rozmyslet?

SPOJENECTVO VYRASTÁ Z PREDSTUDKOV.

Je dobré být součástí svého kmene. Co když do něj ale nepatřím? Často dělám chyby. A stydím se.

PREBYTOK NEMÁ DNO.

Souhlasím. Obzvláště co se týká povinností.

ANI ODCHOD NIE JE NÁROKOVÝ.

Škoda, dost jsem se na něj těšila.

Text: Markéta Žáčková

kurátor: Miroslav Maixner

trvání: 25. 10. –23. 11. 2024

Výstava Johany Merty SELF WHATEVER je dalším projektem dramaturgického cyklu HOME AGAIN v Galerii Art. Série výstav představuje tvorbu osobností v minulosti

i současnosti spojených se spolkem GRAU kllktv, který stojí za činností Galerie Art již od jejího vzniku v roce 2011. Johana Merta je intermediální umělkyně a absolventka Fakulty výtvarných umění (FaVU), kde studovala v ateliérech performance, intermedií a kresby a grafiky. Vystavovala ve velkých i nezávislých galerijích u nás i v zahraničí. Ačkoli již nepůsobí v Brně, je jednou ze zakládajících osobností spolku GRAU kllktv, výrazně spojenou s jeho dřívější činností. Pro její tvorbu je typická práce s různorodými uměleckými formami, které kombinuje do instalací. Na přelomu let 2023/24 nemohla půl roku tvořit. Osobní zkušenost s vnitřními frustracemi a úzkostmi, přehodnocování vztahu sebe samé k sobě, či potřeba nutného vzdoru vůči “stavu věcí”, se postupně staly podnětem k nové tvorbě. Začala vystřihovat z ofsetových hliníkových plátů monochromatické koláže, které tvoří jádro jejích nejnovějších prací. Názvem SELF WHATEVER pak ironicky odkazuje k potřebě zpochybnění tradičních stereotypů osobní identity či společensky přípustných modelů „vnímání sebe sama“. Dochází k závěru, že tyto módy, navzdory jejich toxicitě, jsou zakořeněné a normalizované uvnitř naší společnosti. Johana Merta se tak prostřednictvím zkoumání osobních limitů snaží otevírat prostor pro sdílení obecnějších otázek vztahujících se k sebepřijetí a k zamyšlení nad důsledky patriarchátu, které se dotýkají nejen lidské entity, ale i krajiny.

kurátor: miroslav maixner

trvání: 20. 8. – 2. 10. 2024

ANY WORD IS JUST REDUNDANCY

Kurátorka: Veronika Šavarová

Trvání výstavy: 20. 6. – 11. 8. 24

Ondřej Homola ve své nejnovější sérii obrazů zachycuje prchavé momenty definující krásu přítomného okamžiku. Jeho díla jsou poctou těžko uchopitelným a popsatelným zábleskům, které se zřídka opakují, a proto jsou o to cennější. Každý obraz je manifestací života tady a teď, zdůrazňující prožívání každé chvíle intenzivně a vědomě. Jednotlivá díla pojímají vrstvy určitého okamžiku z různých úhlů a jsou zpřítomněním různých již žitých situací.

Homolova tvorba je oslavou drobných věcí a každodenních rituálů, které přinášejí radost a pohodu. Nejedná se o eskapismus, ale o hluboký životní názor a postoj, který možná nejlépe vystihuje japonský pojem “miyabi” – estetická krása a elegance v každodenním životě. Jeho obrazy vyzývají diváctvo, aby se zastavilo a ocenilo krásu přítomného okamžiku. Tam, kde jiní mohou vidět monotónnost, Ondřej vidí půvab. Kde někdo vidí nudnou šeď, Ondřej vidí krásu šedi. Brief stay, tedy krátký pobyt v místě i čase vyjadřuje prchavost a pomíjivost, na které zde ale není nahlíženo jako na něco, co se má přežít, ale něco, co se má prožít. Autor v souvislosti se svou tvorbou zmiňuje německo-japonský snímek Wima Wenderse Perfect Days. Hořkosladké plynutí každodenní existencí, ve které je stále možné nalézt půvab, pokud se dostatečně zadíváme, je spojovací linií mezi umělcovou prací a zmíněným filmem. Síla jeho minimalistické poetiky vyvěrá přímo z charakteru protagonisty. Zjišťujeme, že nám nedělá potíže se s ní vnitřně ztotožnit, ačkoli je hlavní postavou padesátiletý japonský uklízeč, který v celém filmu téměř nemluví. Analogickou zkušenost i vnitřní porozumění můžeme zažít při konfrontaci s tvorbou Ondřeje Homoly, která je také bezprostředně silná a výstižná sama o sobě. Techniky a materiály, které autor v této sérii využívá, jsou akryl, nepravé zlacení a stříbření na papíře nebo desce. Tato kombinace technik dodává jeho dílům jedinečný lesk a hloubku, které podtrhují jejich tématiku. Stříbření a zlacení vytváří efekty, které přidávají obrazům dynamiku a evokují mihotavé záblesky světla, podobné těm, které umělec zachycuje ve svých dílech. Výstava Brief stay má být nejen vizuálním zážitkem, ale také pozvánkou k zamyšlení se a prožití přítomného okamžiku. Nechme se vtáhnout do světa, kde každá vteřina má svůj význam a kde je krása zachycena ve své nejčistší a nejprchavější podobě. Věnujme čas všudypřítomnému pomíjivému detailu. Dovolme si zastavit se, vnímat, cítit, myslet, meditovat.

Comunite Fresca je uměleckou skupinou složenou ze tří umělkyň, Markéty Filipové, Dany Balážové a Marie Š􀆟ndlové. Jejich stěžejním médiem, jak vychází z názvu skupiny, je freska. V rámci své umělecké praxe se věnují realizacím klasické fresky (do vlhké omítky) i variantě do suché omítky (tzv. fresco secco). Obsahově i materiálově tak oživují starou techniku, která je zaujala především škálou technických možnos􀆡, jež vytvářejí prostor pro experiment a různé formy uměleckého ku􀆟lství. Techniku po stale􀆡 využívanou v sakrální, světské i lidové architektuře, přetváří do svěží současné podoby a vnáší do ní kombinaci nových přístupů. Občas tak pracují pouze s dílčími segmenty zdí, aby vyniknul celek, aplikují proškrabávání, nebo experimentují s barvou. Specifikem práce s freskou je i potřeba značné flexibility a rychlos􀆟. V umělecké proklamaci na webu Comunite Fresca najdeme větu „…Omítka rychle schne a my rychle jednáme.“ Mimochodem přesně v tomto duchu proběhla i aktuální realizace Fresky pro Art, kdy během méně než týdne intenzivní práce skupina dokončila celou nástěnnou malbu. Toto dílo bude zdobit průchod mezi ulicemi Cihlářská a Botanická vedle Kina Art již na trvalo.

Comunite Fresca má na kontě řadu realizací ve veřejném prostoru, na soukromých i veřejných budovách, ale i zakázky pro kulturní ins􀆟tuce (galerie PLATO v Ostravě, Galerie TIC na Staré radnici v Brně). O jejich pozici na současné umělecké scéně svědčí i nominace na pres􀆟žní Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2019. V tomto kontextu je dobré zmínit, že každá z umělkyň se věnuje i své vlastní samostatné tvorbě. V praxi jednotlivých autorek můžeme sice najít určité vzájemné analogie v barevnos􀆟 nebo mo􀆟vech, nicméně v rámci skupinové spolupráce se snaží upozaďovat svá ega a umělecké rukopisy ve prospěch kolek􀆟vu a výsledného díla.

Comunite Fresca se příležitostně otvírá i spolupráci mimo skupinu. V našem případě přizvali umělkyni Annu Banánu (Balážovou), která je, podobně jako ostatní členky, absolventkou FaVU a věnuje se celé škále médií od tradičních až po práci s pohyblivým obrazem a fotografií. Jako pedagožka působila také na FaVU, respek􀆟ve na „Šuřce“ (SŠUD Brno). S Comunite Fresca ji pojí mimo rodinných vazeb, především přátelství, ale i léta společného působení v rámci uměleckého spolku GRAU kllktv, jehož činnost je více než 10 let bytostně spojená s prostory a budovou Kina Art.

Není náhodou, že právě s odkazem na historii GRAU částečně souvisí i projekt nové fresky, kterou skupina pojala jako site-specific dílo reflektující atmosféru a ducha daného místa. Realizace se uskutečnila v rámci galerijního programu HOME AGAIN, jehož cílem je představení tvorby členek a členů GRAU kllktv, kteří se v době svého ak􀆟vního působení ve spolku věnovali především kurátorské nebo produkční práci. Kromě různých uměleckých ak􀆟vit a prostor v Brně spolek GRAU kllktv spravoval Galerii Art kon􀆟nuálně od roku 2011 do současnos􀆟. Přitom většina bývalých členek a členů (včetně Ondřeje Homoly, Anny a Dany Balážové nebo Marie Š􀆟ndlové) v době svého ak􀆟vního působení ještě studovala, a až na výjimky svá díla v Artu dosud nevystavovala. Dnes patří řady z nich mezi renomované umělkyně či umělce, jejich stopa je vidět na mnoha místech kulturní mapy města Brna. Dá se tedy říci, že nastal pravý čas na určitou revizi či reflexi jejich cesty a „znovu navš􀆡vení“ míst spojených s jejich uměleckými počátky. V rámci celoročního galerijního projektu HOME AGAIN se tak metaforicky navrací domů, na zdi Galerie a Kina Art, zevnitř i zvenku.

Aleš Porubský: Now, I hope you can see that the path is always in a whirl...

Kurátor: Miroslav Maixner

Trvání výstavy: 10.5. – 10.6. 2024

Osudu nikdo neunikne, ať chceme či nechceme, dříve či později se každý ocitáme na dávné cestě, ve víru podivné krajiny - meziprostoru mezi pohádkou a hororem. Se zvířecí animou našich pocitů čelíme vichřici vlastních ambicí a přání, zmrazení v čase sami sobě hledíme do očí, s nadějí v mlhu, které se říká budoucnost. Agent Cooper nám šeptá do ucha: “I have no idea where this will lead us, but I have a definite feeling it will be a place both wonderful and strange...

Aktuální výstava má dvě roviny, které se navzájem prostupují a nabývají podoby určité ambivalence či paradoxu, z nějž právě vyvěrá přirozená síla vystavených děl. První z těchto rovin je v jádru především osobní autorskou výpovědí, introspektivním dialogem umělce se sebou samým, kdy prostřednictvím série maleb zkoumá proměny vlastního alter-ega zasazeného do imaginárních jakoby pohádkových světů. Ty se nicméně stávají pomyslným zrcadlem reality odrážejícím skutečné životní situace, v nichž se umělec nachází. Jejich prostřednictvím se snaží zprostředkovat osobní příběh, jehož metaforou se stává cesta expresivně zvířenou krajinou. Postavy poutníků v sobě kombinují lidské i zvířecí aspekty, částečně inspirované prvky převzatými z japonské pop-kultury, animovaných seriálů a komiksy. Žijí však vlastním životem. Výrazově je v malbách zřetelný gesticky uvolněný vliv umělců, kteří jsou autorovi blízcí, od Vladimíra Skrepla, přes Georgese Baselitze, až po Edvarda Muncha. Přičemž právě s jeho dílem autor vstupuje v rámci vystavené série do pomyslného dialogu. Snahou Aleše Porubského bylo co nejefektivněji řešit obrazové plochy a nezabývat se zbytečně detaily s cílem zachytit svoji vnitřní krajinu. Kromě pocitu pohádkovosti se snažil o zprostředkování emocí jako melancholie, smutek a úzkost, které však vyvažuje prvky humoru a sebeironie, podobně jak tuto hru můžeme vnímat u některých filmů Davida Lynche. Ostatně jednotlivé malby by šlo do určité míry vnímat též jako filmové záběry, ambivalentní scény, včetně pomyslného chvění typického pro pohyblivý obraz-film. Z kurátorského, nebo diváckého hlediska, je ovšem zásadní, že dílo v sobě nese i druhou mnohem obecnější rovinu, která má sílu oslovit každého bez ohledu na obeznámení s konkrétními významy či osobními metaforami, které autor se svým dílem spojuje. Ukazuje se, že vystavený cyklus má jednoznačně schopnost zasáhnout cíl v každém z nás už jen prostřednictvím hry s motivy a obecně srozumitelnými tématy, respektive díky expresivní formální stránce malby a jejímu emocionálnímu náboji. Zvláště zřetelné je to u akvarelů, které v původním významu sloužily jako skicy k následným větším formátům olejomaleb, s nimiž jsou záměrně vystaveny v rámci jednoho celku. Autor sám je vnímá jako plnohodnotná díla. Dá se říci, že právě u nich nejvíce vyniká silná stránka tvorby Aleše Porubského, kterou je schopnost vystihnout v rámci úsporného, v dobrém slova smyslu intuitivního, a zároveň značně expresivního malířského gesta, širokou škálu jinak těžko uchopitelné reality naší životní zkušenosti. Emocionální náboj, který sálá z jeho děl, je během sekundy srozumitelný každému z nás. Jako bychom v melancholických pohádkově zvířecích hrdinech vystavených obrazů hleděli do očí sami sobě, zmrazení uprostřed okamžiku váhání, rozpomínání, nebo naděje. Jako bychom ve spontánních tazích autorova štětce, v syrově a zároveň něžně odřených okrajích jeho akvarelů, nacházeli odraz vlastního srdce, vlastního bloudění, hledání i obav z vnitřních změn, které bychom si jinak otevřeně nikdy nepřiznali. Na emocionálně zvířené cestě, kterou nám autor odhaluje ve svých obrazech, můžeme každý v určité chvíli odhalit sami sebe a s úlevou si povzdechnout: “Oh, them little barbarians in our melancholic hearts.”

Před rekonstrukcí Kina Art v roce 2019 osvětloval po mnoho let průčelí neofunkcionalistické budovy světelný nápis vyvedený strohým fontem na čtvercových panelech. Prakticky pro všechny se stal symbolem celého prostoru, přičemž z něj vychází i současné logo kina. První dvě písmena starého nápisu ale často vypovídala službu a po setmění tak nad vchodem zářilo osudové NO ART. Vtipný oxymoron vedl k ještě větší oblibě mezi návštěvníky. V současnosti, kdy Galerie Art v určité nejistotě čeká na rozhodnutí ohledně finančního zajištění letošního provozu, se autoři instalace rozhodli vzkřísit dávnou metaforu a zrekonstruovat ji jedna ku jedné na dočasně prázdné galerijní stěně. Jaroslav Matula aka Mutant Industries a Radek Vovk aka Bob svojí instalací vzdávají hold historii i duchu místa se všemi jeho paradoxy. V jejich provedení se původně neplánovaná galerijní „vata“ stává vtipným popřením svého vlastního sdělení i důkazem, že „art“ v prostoru Artu zůstává bytostně přítomen.

𝐂𝐡𝐮𝐭̌ 𝐦𝐞𝐝𝐮: 𝐐𝐮𝐞𝐞𝐫 𝐦𝐢𝐧𝐮𝐥𝐨𝐬𝐭 𝐳𝐞 𝐬𝐛𝐢́𝐫𝐞𝐤 𝐚 𝐚𝐫𝐜𝐡𝐢𝐯𝐮 𝐒𝐩𝐨𝐥𝐞𝐜̌𝐧𝐨𝐬𝐭𝐢 𝐩𝐫𝐨 𝐪𝐮𝐞𝐞𝐫 𝐩𝐚𝐦𝐞̌𝐭̌ / 𝐴 𝑇𝑎𝑠𝑡𝑒 𝑜𝑓 𝐻𝑜𝑛𝑒𝑦: 𝑄𝑢𝑒𝑒𝑟 𝑃𝑎𝑠𝑡 𝑓𝑟𝑜𝑚 𝑡ℎ𝑒 𝐶𝑜𝑙𝑙𝑒𝑐𝑡𝑖𝑜𝑛𝑠 𝑜𝑓 𝑡ℎ𝑒 𝑆𝑜𝑐𝑖𝑒𝑡𝑦 𝑓𝑜𝑟 𝑄𝑢𝑒𝑒𝑟 𝑀𝑒𝑚𝑜𝑟𝑦

kurátor: PhDr. Ladislav Jackson, Ph.D.

Anotace:

𝐶ℎ𝑢𝑡̌ 𝑚𝑒𝑑𝑢 / 𝐴 𝑇𝑎𝑠𝑡𝑒 𝑜𝑓 𝐻𝑜𝑛𝑒𝑦 je film z roku 1961, který unikl komunistické cenzuře a queer lidé se tak mohli identifikovat s queer příběhem. Historické předměty a archiválie, které dokládají životy, útlak i radost neheterosexuálních lidí, jsou podobné střípky, které unikly cenzuře, autocenzuře i přirozenému zapomnění, když většina queer lidí v minulosti neměla potomstvo, které by jejich příběhy zachovalo. Pražská Společnost pro queer paměť uchovává díky své sbírce, archivu a knihovně minulost neheterosexuálních a genderově nonkonformních lidí. Dvanáct příběhů, které reprezentují objekty a archiválie, si vybrali*y mladí queer lidé a allies a zachytil je s nimi fotograf, dokumentarista a romista Lukáš Houdek.

Výstava představuje výběr 12 nejzajímavějších předmětů ze sbírek a archivu Společnosti pro queer paměť, které dokumentují queer minulost v českých zemích. Na fotografiích Lukáše Houdka je ukazují mladí queer lidé a allies a vysvětlují, v čem k nám promlouvají i dnes.

𝗣𝗿𝗼𝗴𝗿𝗮𝗺 𝘃𝗲𝗿𝗻𝗶𝘀𝗮́𝘇̌𝗲:

17:00 - 17:20 – 𝗠𝗲𝘇𝗶 𝗻𝗲𝗻𝗮́𝘃𝗶𝘀𝘁𝗶́ 𝗮 𝗿𝗮𝗱𝗼𝘀𝘁𝗶́: 𝗤𝘂𝗲𝗲𝗿 𝘇𝗸𝘂𝘀̌𝗲𝗻𝗼𝘀𝘁 𝘇𝗮 𝘀𝘁𝗮́𝘁𝗻𝗶́𝗵𝗼 𝘀𝗼𝗰𝗶𝗮𝗹𝗶𝘀𝗺𝘂
Přednáška kurátora výstavy Ladislava Jackson v Malém sálu Kina Art.

Doprovodný text byl záměrně vygenerován pomocí nástroje Chat GPT jako součást kurátorské koncepce:

Nebývá běžné, abychom se v oblasti současného umění setkávali s dílem tak sugestivně zpřítomňujícím nostalgii dávného, které by zároveň mělo sílu přesáhnout samotný koncept času, navíc v žánru cestopisné literatury a s využitím sugestivní síly prostého obrazu. Jen málokteré dílo se odvážilo prozkoumat hranice lidské zkušenosti a neuchopitelné kouzlo neznáma tak jako "Hodoeporicon" Štěpána Brože. Jeho manuskript tvoří devět obrazů doplněných o podrobnou mapu a komentář psaný vázaným veršem v latině a němčině.

Když se zastavíme u latinského názvu díla „Hodoeporicon“, můžeme jej do češtiny volně přeložit jako „itinerář“ či „cestopis“, přičemž ve středověku a raném novověku vzniklo několik stejnojmenných děl cestopisného charakteru. Nicméně doslovný překlad původního řeckého výrazu je „poutnický obraz“ nebo „obraz poutě“ (hodoi̯-por-ós = poutník / eikṓn = obraz, ikona). Z prostředí byzantského mysticismu pak vychází metafora pojící malbu s aktem psaní. Ikonu (doslova tedy obraz) nelze malovat, ale pouze psát.

Kniha "Hodoeporicon" sestává z obrazů, přičemž absence konvenčního děje nebo textu může pro současného čtenáře představovat problém. Není typickým cestopisem. V podprahové rovině plné metafyzických odkazů však nabízí jedinečnou a okouzlující perspektivu. Síla narace vyvěrá z realisticky živých, místy až psychedelických výjevů protkaných enigmatickou symbolikou. Stránky jeho manuskriptu jako by žily svým vlastním životem. Výjevy, bytosti a postavy obývající tuto tajemnou krajinu jsou důkazem autorovy nevšední fantazie s jakou během své pouti zachytil skutečná místa v různých až dokumentárně laděných situacích. Užití barev a symboliky v celé knize dodává každé scéně hloubku a významové vrstvy, které vedou čtenáře v úžas i k zamyšlení.

"Hodoeporicon" ponechává mnoho prostoru pro interpretaci a k plnému docenění jeho hloubky je zapotřebí otevřené a zvídavé mysli. Pro někoho může být absence jasně definovaného příběhu dezorientující. Rozluštit zamýšlené poselství nebo dějovou linii se může jevit jako náročný úkol. Tuto otevřenost však lze vnímat i jako výzvu k osobní interpretaci či introspekci. Na stránkách Hodoeporiconu se čtenář vydává na tajuplnou pouť, která může být ve stejné chvíli metaforou duchovního hledání i reálným geografickým průzkumem. Je jen otázkou, zda odpoví na výzvu autora a přijme neznámé v realitě okolo sebe, ponoří se do hloubky vlastní mysli a vstoupí na cestu psychedelického poznání skrze nostalgickou krajinu srdce.

POD SLUNCEM MĚSÍCE

Podvědomí obrazu tvoří vzpomínka na snový, a proto i zcela reálný okamžik letního večera, chvíli lemovanou vzdáleným horizontem města. Skrz dlaně prorůstá houština noci, stébla stínů v ozvěnách světla probouzí sametovou pavučinu (dosud nepoznaných) odkazů. Jako symbol dávné či budoucí apokalypsy se na večerním nebi na chvíli setkává zapadající Slunce s vycházejícím Měsícem. Dvě nebeská tělesa, jejichž odvěká cesta zrcadlí naše pojetí času coby nekonečný řetěz okamžiků[1], rozhýbaných jedině za přítomnosti vzpomínky. Vzpomínka i obraz tvoří labyrint, archetyp prvotní tkaniny. Metaforickou pavučinu „utkanou“ propálením jedné látky do druhé, stínu do světla, předchozího kontextu do nových významů... anebo možná naopak.

Instalace Judity Levitnerové může být meditativním obrazem-chameleonem. Symbolika zrcadlení se jako pomyslná niť osobních, estetických i sociálně-historických odkazů prolíná jeho mnohými vrstvami. Těžištěm vychází z reality subjektivní zkušenosti (emoce, vzpomínky), zároveň ale vypráví i zpochybňuje příběhy o symbolických vazbách tradovaných úmyslně zamlženou kolektivní pamětí.

Omletý status industriální užitkovosti a banální každodennosti textilní tvorby v ženských rukou rozpouští skrze neokázalou magii rukodělné práce, která je podstatou procesu tvorby a integrální součástí konečného díla. Prostřednictvím nalezených materiálů umělkyně testuje nejen možnosti textilu jako média v netradičních souvislostech, ale zamýšlí se i nad dědictvím českého informelu, rodovými stereotypy, nebo propojením řemesla a umění ve veřejném prostoru z dob socialismu či v naší současnosti.

Pro tvorbu umělkyně Judity Levitnerové je typický široký intermediální rozsah od malby přes nová média až k objektovým či performativním instalacím. Aktuálně pro ni představuje materiálové východisko práce s textilem. Tu mnohdy pojímá jako hru se sítí sociálně-kulturních odkazů, často nenápadně kriticky podrývajících genderové a jiné hierarchické stereotypy. Obraz umístěný do ekosystému kina můžeme ve výsledku vnímat jako lévi-straussovskou brikoláž, taktilní příběh i pozvání k uvědoměle kritické (sic) hře s poetikou aluzí a skrytými půvaby recyklace.

Text: Miroslav Maixner

[1] Pod vlivem umělčina hypnotického obrazu-labyrintu bych mylně tvrdil měsíčních fází. Jako by ve mě vyvolal iluzi, známou pod anglickým pojmem Sun dogs (Sluneční psi), kdy díky reflexním vlastnostem ledových krystalků v mrazivém vzduchu vidíme na obloze několik sluncí zároveň a zachvátí nás tísnivě slastný apokalyptický pocit, tak dobře představený v Trierově Melancholii (2011).

Judita Levitnerová / Pod Sluncem Měsíce

Kurátor: Miroslav Maixner

4.7. – 15.9. 2023

Foto: Štěpánka Trčková, Miroslav Maixner

English version:

Under the Moon’s Sun

The subconscious of the painting forms a memory of a dreamlike, and therefore entirely real, instant of a summer evening, a moment framed by the distant horizon of the city. The thicket of night grows through your palms, and the stalks of shadows in the echoes of light awaken a velvet web of (yet unknown) links. As a symbol of an ancient or future apocalypse, the setting sun briefly meets the rising moon in the evening sky. Two celestial bodies whose eternal journey mirrors our conception of time as an endless chain of instant moments[1] set in motion only in the presence of memory. Both memory and the image form a labyrinth, an archetype of the primordial fabric. They "weave" a metaphorical web by burning one textile fabric into another, shadow into light, previous context into new meanings... or perhaps the reverse.

Judita Levitnerová's installation can be a meditative tapestry-chameleon. The symbolism of mirroring as an imaginary thread of personal, aesthetic and socio-historical references interweaves through its many layers. The centre of gravity of her work stems from the reality of subjective experience (emotions, memories). Still, at the same time, it tells and questions stories about symbolic ties handed down by a deliberately blurred collective memory.

Via the unspectacular magic of craft and handmade work, which is the essence of the creation process and an integral part of the final artwork, she dissolves the worn-out status of industrial utility and the stereotype of the banal everydayness of textile creation by the women's hands. Through the found materials, the artist not only tests the possibilities of textiles as a medium in non-traditional contexts but also reflects on the heritage of so-called Czech Informel Art, gender stereotypes, or the connection of craft and art in public space from the times of socialism until today.

The art practice of Judita Levitnerová is typical of a wide intermedial range, from painting to new media to object or performative installations. Currently, the work with textiles represents her material base. She often conceives this as a game with a network of socio-cultural references, unobtrusively critically undermining gender (and other hierarchical) stereotypes. As a result, the „tapestry painting“ placed in the ecosystem of the art cinema theatre can be perceived as a Lévi-Straussian bricolage, a tactile story, and an invitation to the consciously critical (sic) game with the poetics of allusions and the hidden charms of recycling.

Text: Miroslav Maixner

[1] Under the influence of the artist's hypnotic image-labyrinth, I would mistakenly claim the phases of the moon. It's as if she evoked in me an illusion, known under the term Sun dogs, when thanks to the reflective properties of ice crystals in the frosty air we see several suns in the sky at the same time and we are gripped by an oppressively sweet apocalyptic feeling, so well represented in Von Trier's Melancholia (2011).

Title: Under the Moon’s Sun

Artist name: Judita levitnerová

Curator: Miroslav Maixner

Venue name: ART Gallery

Exhibition dates: 4. 7. - 15. 9. 2023

Photo credit: Štěpánka Trčková, Miroslav Maixner

Vojtěch Luksch se tematizaci krajiny v malbě věnuje dlouhodobě. Aktuální série obrazů je inspirovaná krajinami z virtuálního prostředí počítačových her z období přelomu milénia (GTA San Andreas, Need for Speed, a.j.), které svou z dnešního pohledu nedokonalou grafikou zvláštním způsobem evokovaly ranně modernistický tendence v malířství konce 19. století a počátku století dvacátého (postimpresionisté, škola Nabis, především pak Paul Cézanne, nebo pozdější kubismus, fauvismus). Tato propojenost a odkazy na svým způsobem dvojité retro jsou pro Vojtěcha Luksche jedním ze základních kamenů propojujících vystavenou sérii obrazů a představují určitou formu znovuzrozeného romantismu, odkazujícího skrze prvky eskapismu i nostalgie ke krajinám virtuálního prostoru. Krajinám, které jsou zároveň naprosto reálné a spojené s osobní (hráčskou) zkušeností. Obrazy představují zhmotněné vzpomínky na pobyt na konkrétním místě ve virtuální krajině. Vzhledem k tomu, že hry, kterých se náměty autorových obrazů týkají, mají dnes již punc retra, a s tím spojené zvláštní romantické nostalgie, nacházíme v jeho tvorbě dokonce několik vrstev cyklických návratů. Princip cykličnosti je ostatně jedním z klíčových prvků herního světa. Znovu se nabízí řada analogií s historickým vývojem (nejen) moderního umění. Cyklické návraty (k historii umění i popkultury) a pokusy o jejich redefinici se v současné situaci objevují napříč globálním uměním nejen u nás. Mimochodem bez uměleckých revolucí od impresionismu, přes kubisty až k pop artu, by dnes nikdo nedokázal ocenit estetiku videoher, která je na tomto odkazu závislá. Přímá cesta klasické malby k retro videoherní vizualitě je zde lemována nostalgií mezi pixelem a tahem štětce.

Kurátor: Miroslav Maixner

Původní anglické slovo „dungeon“ označovalo obyvatelnou hradní věž. Čeština jej již pod vlivem gotických románů překládá jako hladomornu. Většina z nás, co někdy v životě seděla u počítače, ale ví, že dungeon je úžasný svět spletitých chodeb, podzemního labyrintu, kavern plných nástrah, pastí i prastarých truhel, skrývajících se na konci jednoho ze slepých ramen bludiště. Vizuální svět digitálních dungeonů jako upír vysává za nocí obrazy „skutečného“ světa, i obrazy jeho obrazů, a buduje z nich svůj vlastní prostor, labyrint upířího srdce. Instalace Dungeon je magií apropriace, vystavěnou z cárů „zneužitých“ uměleckých těl, roztavených obrazů a míst s jediným cílem, odhalit duši Pána jeskyně, analyzovat jeho praktiky, kartografickou podstatu digitálního minotaura, požírače autorských světů.

kurátoři:

Vojtěch Vaněk & Miroslav Maixner

SocialMaps je iniciativa tvořící aplikaci, která nabízí kolektivně vytvářené mapy a (re)prezentuje místa, jež oproti jiným mapovým aplikacím nejsou hierarchizována, neprochází schvalovacími procesy nadřazené a neznámé autority, nepodléhají placené a cílené reklamě a rozhodnutí činí pouze uživatelská komunita.

Snahou je tak proces mapování přeměnit v sociální aktivitu, jenž by mohla vést ke kolektivnímu, spravedlivějšímu a rozmanitějšímu reflektování světa ignorujícího rozporuplné praktiky společností, korporací a monopolů.

Cílem SocialMaps je formovat komunitu, která svět jenom nekonzumuje, ale taky prožívá a pokouší se jej mapovat jinak, než počtem hvězdiček nebo mírou kyselosti kávy.

Trasy jsou projektem kolektivu SocialMaps, který se dlouhodobě zabývá alternativními způsoby mapování. Cílem iniciativy SocialMaps je proto navržení mapové aplikace, která by kartografické podklady využívala pro sdílenou tvorbu obsahu, jenž by umožnil reflektování světa spravedlivým, etickým, pestrým a hlavně kolektivním způsobem.

Proto dlouhodobě spolupracujeme s Galerií ART a Grau kollektivem, pro které pravidelně připravujeme tematické trasy, na nichž se pokoušíme ilustrovat nejrůznější způsoby mapování určitých lokalit.

Trasa je výstupem Ateliéru environmentu, jejíž jednotlivá zastavení zprostředkovávají subjektivní pohled na dané místo skrze umělecké projekty, které zde vznikly. Trasa není výrazně tematicky pojata, vychází ale z kolektivní návštěvy Manifesty 14 v Prištině (Kosovo). Její stěžejní otázkou bylo: jak by mohl vypadat veřejný prostor města, který by si nárokovali pouze místní obyvatelé — v kontrastu k současným praktikám mnohých měst a korporací, jež prostory využívají pro své zájmy implikující hlavně zisk? Dají se podobné strategie, o něž se snažila Manifesta 14, aplikovat i na nejrůznějších místech Brna? Lze zmíněná témata zprostředkovávat uměním ve veřejném prostoru?

“Jak vyjádřit své požadavky, aby byli druzí vstřícnější, vcítili se do nás a našim potřebám vyhověli.”

Při zdravé komunikaci je tento přístup naprosto logickým zamyšlením nad způsobem našeho vyjadřování. Ve svojí práci se však zaměřuji na tenkou hranici mezi tímto přístupem a sklouznutí do vědomé či nevědomé manipulace v komunikaci s naslouchajícím, v tomto případě divákem. Koncept této instalace je inspirován knihou Nenásilná komunikace od autora Marshalla B. Rosenberga. Nenásilná komunikace je založena na vzájemné empatii při vyjadřování i naslouchání.

Na začátku průchodu se divák může geometrickou malbou nechat vést, je mu jakousi vizuální oporou. Dále se ale dostává k postupné deformaci struktury, což mate jeho smysly a jeho orientace je částečně ztížena. Na konci již malba zasahuje na zdi, čímž dochází ke kompletní deformaci prostoru, jaký divák podvědomě očekává na základě zažitých situací a běžného pozorování okolí. Optickou iluzi jsem zvolil pro její jednoduchý a nenásilný účinek ve spojení s konceptem práce. Zároveň však v tomto minimalistickém provedení funguje i pro nezasvěceného kolemjdoucího jako zajímavý vizuální prvek a to i z pohledu z druhé strany

Představou distopického světa budoucnosti, respektive paralní dimenzí našeho světa se Max Lysáček zabývá dlouhodobě. Prostřednictvím extenzivních intermediálních přesahů propracovává jeho mytologii a znepokojivé příběhy. Prolínají se v nich propagandistické obrazy a symboly kannibalistické společnosti, nebo jejich budoucí reflexe prostřednictvím exponátů v New Museum of Future.

Výstavu tvoří dvě části. Část uvnitř Kina Art má konkrétní název Exhibit 2: Glass Dagger. Ve venkovní sekci výstavy s názvem První kontakt se Kanibalistická Strana snaží vystoupit na povrch z pomyslných "katakomb" a zasáhnout kolemjdoucí svojí plakátovou kampaní. Prostor Galerie Art se stává novým průsečíkem transdimenzionálního setkání. Prolínání jednotlivých vrstev zároveň naznačí další souvislosti a příběhy, kterými Max Lysáček kontinuálně rozvíjí svoji svou fascinující distopii.

„Už vás už někdy napadlo, co všechno se musí stát, než se pohodlně usadíme před plátno nebo obrazovku, vezmeme si něco dobrého na zub a ponoříme se do záplavy emocí?

Podívejte se, jak se maskují herci, aby vypadali jako opice, které jsou vlastně vědeckými pracovníky; prohlédněte si partituru ze světla, tmy, hluku a ticha nebo Chaplina za kamerou; projděte se kolem fasády nickelodeonu, nakoukněte do sálu filmového paláce – a uvidíte kousek z knížky, která spojuje dějiny filmu s naším současným digitálním světem. Můžete si ji prohlížet i číst, ale buďte v klidu. Nemusíte biflovat dějiny kinematografie. Obrázky vám ukážou, jak se opřít o kinetoskop a čím se staré kukátkové přístroje podobají displejům chytrých telefonů. Zjistíte, co si první filmaři vypůjčili z komiksů, jak vypadá Drákula v nízkém rozlišení, k čemu je režisérovi dobrá kšiltovka a proč se vlastně filmy stříhají. Seznámíte se s filmem jako pásem fotografií i proudem digitálních snímků; jako autorským dílem i týmovou prací; jako snahou zachytit skutečnost – a nebo stvořit sen, složený ze spousty různých záběrů a zvuků. A čím víc budete o práci filmařů vědět a přemýšlet, tím líp si ji pak užijete.“

Výstava prezentuje ilustrace Jana Šrámka ke knize Jak si užít film. Autorskou encyklopedii, která vyšla v nakladatelství Albatros letos v březnu a má podtitul Velká ilustrovaná historie a současnost filmu, si užijí jak dospělí, tak především děti a mládež. Autorem knihy je multimediální umělec a odborník na ilustraci a animovaný film, Pavel Ryška, který se po úspěšné spolupráci na knize Pionýři a roboti znovu spojil s umělcem a ilustrátorem, Janem Šrámkem. Jeho typický rukopis určitě rozeznáte i na velkém billboardu v průchozí uličce vedle Kina Art.

Doprovodnou částí výstavy jsou workshopy Pavla Ryšky pro rodiče a děti.

kurátor: Miroslav Maixner

Trvání výstavy: 1. 6. – 31. 8. 2022

„Adam Žufníček je nastupujícím umělcem, který studuje malbu v ateliéru Patricie Fexové a Veroniky Vlkové na FaVU. Prakticky od počátku studia vystavuje a po právu si získal pozornost díky výraznému projevu, který se opírá o práci s pastózní, téměř reliéfně pojatou malbou a experimenty s formátem a rámem. Jeho díla jsou tak často na pomezí obrazu a objektu. Typická je pro něj také psychedelická linka čerpající z odkazů psychoanalýzy, surrealismu nebo aktuálních popkulturních mytologií. Nedávno se vrátil ze stáže na výmarském Bauhausu, přičemž na aktuální výstavě prezentuje díla právě z posledního období, kdy zkoumal a aktualizoval témata vycházející z propojení mystiky středověku, magie a postmoderních legend vázaných na představy o mimozemských civilizacích, respektive tzv. archeoastronautice.

Název výstavy je podprahovou aluzí televizního seriálu Vetřelci dávnověku, v originále Ancient Aliens, který běží od roku 2009 na kanálu History. V podstatě pseudovědecký dokumentární seriál těží z myšlenek Ericha Von Dänikena, přičemž dává do souvislosti zdánlivě záhadné prvky starověkých či mimoevropských kultur s tezí o vlivu mimozemských civilizací v lidských dějinách. Dänikenovy představy si navzdory kritice ze strany odborníků získaly značnou popularitu, přičemž mimo jiné inspirovaly i Ridleyho Scotta ve filmu Prometheus nebo Emmerichovu Hvězdnou bránu. V duchu autorské licence a značně volné inspirace s nastíněným fenoménem pracuje také Adam Žufníček. Nejde mu o racionální potvrzování nebo vyvracení pseudovědeckých teorií. Ve vizi dávných mimozemských astronautů ovlivňujících naše dějiny a náboženství nachází potenciál k tvorbě postmoderních mytologií zapadajících do současného hledání spirituality, vztahu k minulosti i realitě, která nás obklopuje. Realita současnosti i minulosti k nám dnes proniká prostřednictvím všudypřítomného internetu coby pomyslné sítě nekonečných a stále se proměňujících souvislostí, vzájemných odkazů. Přičemž neustále zpochybňuje a přeskupuje sebe sama jako sebe požírající se had Uroboros, nebo brikolážový kaleidoskop Léviho-Strausse. Byl to ostatně on, kdo pro nás rehabilitoval svébytnou logiku mytologie a tzv. magické či „divoké“ myšlení se jeho zdánlivě iracionálním přístupem ke světu. Jak důležité je toto téma ostatně ukazuje zájem o oblast mýtů a spirituality v současném globálním umění.

V případě Adama Žufníčka je to ale mytologie značně originální, netuctová, záměrně vykloubená ze zažitých klišé. Zásadním aspektem je pro něj formální stránka a zpracování, ze kterého je cítit důraz na rukodělnost, spontánnost a expresivitu projevu, které mají tak blízko k tomu, co známe z prostředí folkloru a z tvorby mimoevropských kultur. V umělcových malbách cítíme také ohlasy dark fantasy světa počítačových her, nebo tradiční knižní ilustrace, pohádek, středověkých iluminací a dávných kodexů. Představený soubor obrazů lze tedy číst jako svébytný kodex, ve kterém „zasvěcení“ mohou hledat a nacházet síť tu otevřených, tu skrytých významů, analogii Borgesovy „Babylónské knihovny“, ve které neexistuje hierarchie vysokého a nízkého, pouze požitek ze samotné cesty do nitra.“

kurátor výstavy: Miroslav Maixner

trvání výstavy: 20.4.–30.5.2022

Slovo kurátora:

Pri mojej dlhoročnej produkčnej práci pre BANSKÚ ST A NICU Contemporary sú niektoré úkony rutinou a nevenujem sa im spätne, pokiaľ na ne neupriami pozornosť človek zvonku –prichádzajúci umelec ⃰ kyňa. Tentokrát príbeh neskončil odovzdaním kľúča a odcestovaním Zuzany Vernerovej naspäť do Brna, ale pokračuje jej výstavou a mojím textom k vystaveným dielam. Pri všednej činnosti prípravy zázemia pre umelkyňu som si ani neuvedomil, že by tieto priestory mohli byť východiskom pre jej prácu počas rezidencie.

Moja snaha bola (tak ako vždy) vytvoriť neutrálny, čistý, nie prázdny priestor pre príjemný pracovný mesačný pobyt novej obyvateľky. Pri upratovaní a skladaní ateliérového nábytku do seba som sa rýchlo zamyslel, ako to urobiť čo najefektívnejšie. V izbe na spanie som pohol závesmi kvôli správnemu množstvu svetla a vrátil na miesto posteľ, ktorú presunul predchádzajúci umelec. Všetko bolo týmto pripravené.

Zuzana Vernerová začala fotiť okamžite po príchode, ešte pred vybalením svojich vecí. Fotografie, ktoré o tom svedčia, nie sú inscenované. Umožnilo jej to vytvoriť časové i obsahové relácie medzi rôznymi predmetmi – prostrediami a ich premenou pred a po vstupe autorky do nich. Po prvom vstúpení do dočasných priestorov sa bezodkladne vciťuje do nových nezámerne nastolených priestorových situácií a v nočnom odraze okennej výplne nachádza samú seba.

Jej 8 tetraptychových foto-príbehov prepája motív prázdna a prítomnosti, ktoré vzájomne interferujú. Jej prítomnosť sprítomňuje prázdno. Jej neprítomnosť obnažuje vzťahy medzi tým čo ostalo. Vešiaky v skrini, lampa na stole, záves na okne, kvety na chodbe, zabalené police, to všetko má svoj dôvod. Autopsychologický prístup Zuzany Vernerovej upozorňuje na medzipriestory, nielen tie fyzické, ktoré vidíme, ale i na tie emočné, ktoré cez fotosérie sprostredkúva. Koreluje „s“ a „bez“, scénou je prázdny priestor. Ďalšie fotky svedčia o performatívnom ohmatávaní priestoru, kedy aktérkou je opäť sama autorka ktorú sleduje šošovka fotoobjektívu.

Faktom je, že introspektívne polyptychy vznikli počas jedného s lock downov. Všetci si v tej dobe zvykáme na nový druh samoty. V dobe, keď prišla na svoju rezidenciu boli prázdne ulice i vlaky, aj školská budova v ktorej sa mesiac pohybovala. Čím je vyplnený priestor, keď v ňom stojíme, sedíme, ležíme alebo kľačíme? A čím, keď v ňom už nie sme? Zrazu je jedno, či je deň alebo noc.

Svätopluk Mikyta

Zuzana Vernerová

Pochází ze Slovenska, ale už několik let žije a tvoří v Brně. Při studiu dějin umění na Masarykově univerzitě, se zaměřením na fotografii, se při teorii začala aktivně věnovat i fotografování. Navázala fotografickou spolupráci s časopisem KAM v Brně a podílela se tak kromě jiného na autentickém brněnském průvodci THIS IS BRNO, nebo na průvodci Prague Interior Design Guide. Vystavený soubor fotografií vznikl v průběhu její umělecké stáže v BANSKÉ ST A NICI Contemporary v průběhu roku 2021.

„Domy, ve kterých nikdo nežije. Obyvatelé, které nikdo nepotřebuje. Ulice, kde vidíte policii jen projíždět.

Taková mohla být až do nedávna charakteristika neblaze proslulého ghetta, v němž nyní strach pomalu začíná tagovat naděje. Betonový mobiliář, zdi se signifikantní malbou nebo billboardy, které se na první pohled mohou jevit sezónně, však fungují jako zprávy z interaktivní budoucnosti.

Až budete v roce 2029 jíst avokádové toasty v jedné z nových kaváren této dynamicky se rozvíjející lokality, doprovodí pohled na murály dramatizovaná četba dialogů z prodeje drog v autentickém romském dialektu.

Atmosféru, která bude později zprostředkovaná, nyní můžete zažít na vlastní kůži.

Pojďte si jednotlivé intervence projít ještě dnes, v době před dynamickým řešením absence normálního života. Dostat se za sféru viděného vám umožní pochopit roli sociálně angažovaného odsunu původních obyvatel a vnímat ji jako jednu z přirozených částí choreografie každodenního života.“

Procházka se zamyšlením nad gentrifikací vyloučené lokality v centru Brna od Jakuba Polácha. Tento billboard už v průchodu u kina nenajdete, ale trasu místy, která zpracovávala i Kateřina Šedá v projektu BRNOX si pořád budete moci projít, když zadáte www.mapy.cz/s/ganopebazu.

Vítejte u čtvrtého okruhu tematických procházek, které vám zprostředkovává crew Trasy_Brno.

Jedním z témat, které nás kolektivně zajímá, je architektura. Proto jsme se rozhodli vybrat pár konkrétních domů po Brně, které považujeme za povedené, zajímavé nebo jen čistě bizarní. Cílem trasy není zkoumat zdařilost jednotlivých staveb, ale spíše si všímat drobností, které nás na jednotlivých stavbách zajímají/fascinují. Zastávky jsou seřazeny chronologicky podle roku výstavby a je na ní tak možno pozorovat vývoj architektury a jednotlivých architektonických slohů. Může působit trochu neorganizovaně a chaoticky, ale snad vás to neodradí.
Doufáme, že se dozvíte něco nového a že vám nabídneme možnost vnímat Brno očima někoho jiného.

/16. 11. 2021 - 5.1. 2022/

Martin Lacko představuje v rámci nastupující umělecké generace svébytný fenomén. Nesmlouvavě přímé odkazy až fascinace žánrem fantasy, estetikou videoher či fashion photography, by byly v prostoru „vysokého“ umění donedávna no-go zónou. Nicméně spolu s Galadriel v Pánu prstenů musíme konstatovat, že svět se mění a s ním i současné umění. Martinova tvorba ukazuje na obrat pozorovatelný jak na globální, tak domácí umělecké scéně. Východiskem čerstvého absolventa malířského ateliéru Vladimíra Skrepla na AVU je digitální ilustrace, kdy již během studií na sebe upozornil autorským rukopisem vycházejícím z kresby myší v legendárním prográmku MS Malování. Forma se u něj prolíná s intenzivním obsahem. Digitální popkultura se středověkým gobelínem. Grimes s antickým mýtem. Eros i Thanatos jako řeřavé uhlíky doutnají ze spodních vrstev Martinových expresivních obrazů. Není úniku před pohledem vítězné Medúzy.

Tvorba Martina Lacka je mnohotvará. Kromě digitální kresby, klasické malby a ilustrace (včetně komiksové tvorby), se zabývá také digitálním 3D modelováním, animací, nebo programováním her-obrazů. Vystavoval u nás i v zahraničí a patří mezi vyhledávané ilustrátory (mmj. pro Vogue nebo VICE).

/13. 10. – 30. 12. 2022/

kurátor: Miroslav Maixner

Ateliér Duchů se věnuje vývoji her a jejich participační kultuře v kontextu současného umění. Dlouhodobě tak hledá autentický způsob prezentace deskových a digitálních her, včetně experimentálních herních formátů. V prostorách Kina Art představuje instalaci Herna duchů, ve které kombinuje prvky arkádové herny a sportbaru. Instalace tak reprezentuje nejen řez ateliérovým inventářem, ale také ambivalentní postoje k mainstreamovému chápání herní kultury.

Herna Duchů je projekt v rámci Galerie Art a byl i součástí doprovodného programu festivalu BRNO16.

Součástí byla projekce ukázek z děla a artist presentation SHOWREEL ATELIÉRU DUCHŮ ve středu 13. 10. v Malém sále Kina Art.

Herna Duchů - instalace – suterénní prostor Černá díra v Kině Art /13. 10. – 30. 12. 2022/

kurátor: Vojtěch Vaněk

𝓘𝓓𝓓𝓠𝓓 𝓳𝓮 𝓴𝓸́𝓭𝓮𝓶 𝓷𝓮𝓼𝓶𝓻𝓽𝓮𝓵𝓷𝓸𝓼𝓽𝓲... ♻ věčným návratem moderní mytologie, přetavené z obrazů do pixelů a zase zpět. Moderna je stará. V mnoha obměnách už víc než sto let káže evangeliem inspirace v nízkém, lidovém, v řemesle a technologii, ve hře. Nové vzniká obratem ke starému. Tahle nostalgie je ale neobyčejně kreativní. (Čím jiným byla ostatně renesance? ). Avantgarda, stejně jako videohry, které inspirovaly vznik obrazů obou umělců, jsou společně součástí vzájemně propletené retro vrstvy kulturního podvědomí 21. století. Malba jako screenshot vzpomínky na virtuální krajinu. O vstupu do ní snil Wu Tao-c’, zakladatel čínské krajinomalby. Umění, hravost i technologické inovace jsou nakonec jen různými projevy stejné lidské touhy po transcendenci.

Název výstavy odkazuje na známý cheat z legendární hry DOOM, po jehož zadání získala postava hráče nesmrtelnost. V kontextu výstavy však odkazuje spíše k imunitě vůči zániku a k něčemu, co by šlo nazvat analogií mýtu o věčném návratu. V souvislosti nejen s výtvarným uměním o cyklickém návratu klíčových témat a estetických či formálních přístupu od moderny do současnosti zabýval napříkald Hal Foster.

O cyklickém návratu určitých témat a estetických přístupů ke světu zavedených již uměleckou modernou, stejně jako současnými revizemi vztahu člověka k tradicím, přírodě a krajině, stejně jako k revizím lidského vztahu k technologiím a návratů k řemeslu, rukodělnosti, které lze obecně zařadit do širokého spektra různých retronostalgií tak charakteristických pro život v pozdním kapitocénu. Autory obrazů, vycházející malíře Vojtěcha Luksche a Martina Gračku, spojuje kromě snahy o analýzu zkušenosti vycházejícíh z virtálních světů retro videoher.

Ve svých obrazech přenáší osobní i nadsazené videoherní situace, vzpomínky nebo spekulace. Přímá cesta klasické malby k retro videoherní vizualitě je zde lemována nostalgií mezi pixelem a pikslou barvy. Pamětníci videoherní kultury tak v inventáři obou autorů identifikují řadu subjektivně populárních lokalit a dějů. Exkurz do malířského e-plenéru zde ilustruje nejen stavební prvky vizuálních limitů, ale také banalitu témat samotných. Vše je důsledně zapouzdřeno do dnes již kolektivně zažité atmosféry vybraných videoher. V takové situaci může být hranice mezi autorským otiskem, apropriací a fanartem zcela rozostřená. Zejména pokud se jedná o virtuální světy, které jsou stylizovány už ve své podstatě. Popřípadě jsou sjednoceny zvolenou technikou nebo již zmíněnou univerzální nostalgií.

PS: Nikdy jsem nenavštívil horu svaté Victorie, ale v Los Santos jsem byl.

kurátoři: Vojtěch Vaněk / Miroslav Maixner

trvání výstavy: 29. 9. - 10. 11. 2021

7. září se psalo na webu Rádia Wave českého rozhlasu: Americká zpěvačka Lady Gaga vydala nové album remixů a potěšila tím posluchače i v České republice. Grafik Jakub Polách, který provozuje úspěšné fanouškovské účty Gaga česky, se rozhodl vzdát umělkyni hold velkým plakátem (v rámci projektu Trasy_brno) a skrze QR kód nabídnout kolemjdoucím, aby si čerstvou desku poslechli sami. A byla z toho mezinárodní senzace (na kterou pozitivně reagovala přes twitter i sama Lady Gaga):

„This is a message from Brno, Czech Republic. We put a sine symbol on the city map and picked 8 locations. Each location has its own sign which serves as a ticket straight to Chromatica. “

8 zastávek, 10 km - 8 skladem z alba Chromatica.

Od 5. 9. 2021 na venkovní galerijní ploše Billboard.

Druhá edice cyklu TRASY_BRNO. Participativní projekt zvoucí veřejnost na netradiční tematické procházky po Brně a jeho okolí. Projekt vznikl jako odpověď na pandemickou situaci a uzávěry kulturních institucí během roku 2020 a 2021. Za realizací stojí skupina mladých umělců*kyň a designérů*érek snažících se o zapojení veřejnosti do aktivit ve veřejném prostoru prostřednictvím designu a sociálních sítí. Výchozím bodem je vždy billboard s mapou na plakátovací ploše v ulici vedle Kina Art. Kdokoli se pak může vydat po vyznačené trase a využít odkazy na související virtuální obsah, stejně tak si může uložit trasu do vlastního zařízení. 11, respektive 6 zastávek na dvou trasách mapuje místa výskytu specifického graffiti - šneka plazícího se napříč Brnem.

Domovskou stránku mají TRASY_BRNO na instagramu (@trasy_brno), kam může každý sdílet své zážitky z trasy.

Celý název: Rekonstrukce č. 5 - Já, Matěj a další teroristé

dvoukanálové video, 13:14', projekce v Malém sále Kina Art 16. 6. 2021

Film Daniela Nováčka „Rekonstrukce č. 5: Já, Matěj a další teroristé“ (video, 13:14, 2020) je rekonstrukcí autorova zážitku z Klimakempu z roku 2017. Osobní zkušenost se mu stala východiskem pro širší politicko-sociální téma. V jeho rámci zkoumá, jak aktivismus ovlivňuje osobní život a z toho vyvstávající situace. Například fakt, kdy je z legislativního hlediska coby environmentální aktivista nahlížen jako člověk dopouštějící se terorismu.

Danielova účelová citace až groteskizace filmového jazyka (úsměvné odhalování tvůrčího procesu, záměrné neherectví, role textu, nadsázka), promyšlená práce s meta-rovinami inscenace (neboli rekonstrukce) posouvá zřejmou „angažovanost” tématu ke každodennosti. Nikoli však ve smyslu obrazu ekoaktivismu jako životní praxe nebo poslání, ale spíš jako rizika jeho vyprázdnění visícího ve vzduchu. Daniel hloubavým způsobem komentuje neklidnou pozici mladého člověka v časech environmentální krize a vypovídá o pokusu uchopit stávající rozháraný svět skrze osobní prožitek.

Text redakčně upraven.

Kurátorka: Kristína Jamrichová

Touha po bezpečném místě jako odrazový můstek pro uchopení okolního světa. Místo otázky, kam patřím, se autorka ptá, kde budu v bezpečí a pořád ještě v centru všeho působení. Hledání pevných bodů pro orientaci, pamatování si ušlé cesty. Opatrné, pomalé, ale důsledné ohledávání prostoru a introspektivní fetiš Hříčky s narací postupující od její funkce coby tvůrčího rámce až k jejímu úplnému zpochybnění jako něčeho očekávatelného a tudíž ztrácejícího tajemství. Zdá se, že narace záměrně vyčerpává sebe sama v případě Veroničiných obrazů hlavně obsahově, upřednostňováním symbolů. Místy je tak narace suplována jinými výrazovými prostředky. Výchozím bodem autorčiných prostorových inscenací jsou vzpomínky na dětství. Ospalé interiéry pozdního odpoledne mají v sobě něco minulého i budoucího zároveň. Jediné, co bezpečně uniká, je přítomnost. Kontemplativní ustupuje tísnivému. Dramata pokojových rostlin nahlodávají prvotní divácký pocit bezpečí uvnitř a nejistoty venku. Co když je to právě opačně a zhoubné již proniklo do bezpečí interiéru? Máme se řídit podle rostlin? Mohli bychom říct, že výstava hloubavým způsobem komentuje neklidnou pozici mladého člověka v časech environmentální krize. Nutno ale dodat, že význam atributu environmentální je zde symptomaticky posunut směrem ke svému opozitu, odkazuje víc na vnitřní, bezprostřední a hmatatelné, než na vnější a pořád tak trochu vzdálené.

Text redakčně zkrácen.

kurátorka: Kristína Jamrichová

Trvání výstavy: 16.6.– 15.8.2021

Kolektivní výstava Daniely Baráčkové, Lucie Králíkové, Pavla Jestřába a Miroslava Maixnera ukazuje na nové možnosti tematizace tradic v současném umění. Opírá se především o médium videa a instalace. Všichni čtyři autoři vytvořili několik děl určených specificky pro tuto příležitost. Vznikl tak prostor, v němž se jednotlivá díla mohou přes svoji odlišnost doplňovat a prostupovat.

Ve středoevropském kontextu je téma lidové kultury vnímáno obezřetně vzhledem k jeho zneužití národními/nacionalistickými ideologiemi. Přitom pohyb na současné umělecké scéně ukazuje možnosti zcela nové perspektivy. Například projekty v oblasti sociálně-participativní, performativní a nových médií zohledňují prvky, které nejsou s lidovou kulturou tradičně spojované. Jde o důraz na sociální, environmentální či spirituální aspekty, jejichž forma je navíc univerzálně srozumitelná i v globalizovaném kontextu. Požadavek etnografické autenticity se ukázal být jedním z modernistických mýtů o subalterním druhém na venkově. S pádem uměleckého folklorismu se otevírá nový pohled na lokálnost a tradice. Ty se mohou stát prostorem, ve kterém lze budovat síť vazeb podobně jako v rámci ekosystému. Digitalizace otevřela nové možnosti v rámci globalizované lidské zkušenosti. Její součástí může být i dílčí kritika vlastní podstaty některých tradic. Nebo kritika způsobů, jimiž jsou představy o „lidovém“ transponovány do masové kultury a estetiky.

Záměrem výstavy je demonstrovat některé z těchto přístupů. Neologismus Lontscape v názvu vyjadřuje současného ducha venkova i koncepci „lidového“, přičemž kořen slova „lont“ má původ v pejorativním označení venkova brněnskými měšťany z 19. století. S „lontem“ se dodnes identifikuje řada lidí. Japonský výraz Ukemi („přijetí těla“ nebo „umění pádu“) zas označuje techniky kontrolovaného pádu absorbovaného kontaktem se zemí při boji. To, co padlo, znovu vstává, dává se do pohybu, tvoří nové dynamické variace, nové vztahy. Boj již není záležitostí mužské dominance, agresivity, ale kreativním principem, partnerstvím protichůdných sil. Může být metaforou komplikovaného vztahu mezi tradicí a modernitou, lokálním a globálním, vesnicí a městem, divočinou a civilizací.

kurátor: Miroslav Maixner

Trvání výstavy: 27. května – 24. června 2021

Galerie FaVU / FaVU VUT, Údolní 53, Brno

První edice cyklu TRASY_BRNO. Participativní projekt zvoucí veřejnost na netradiční tematické procházky po Brně a jeho okolí. Projekt vznikl jako odpověď na pandemickou situaci a uzávěry kulturních institucí během roku 2020 a 2021. Za realizací stojí skupina mladých umělců*kyň a designérů*érek snažících se o zapojení veřejnosti do aktivit ve veřejném prostoru prostřednictvím designu a sociálních sítí. Výchozím bodem je vždy billboard s mapou na plakátovací ploše v ulici vedle Kina Art. Kdokoli se pak může vydat po vyznačené trase a využít odkazy na související virtuální obsah, stejně tak si může uložit trasu do vlastního zařízení. 8 míst na mapě Brna je doplněno audio komentářem přístupným přes QR kód umístěný na každém bodě trasy. Procházku určitě zpríjemní i 90's hudební playlist sestavený speciálně pro tuto trasu.

Domovskou stránku mají TRASY_BRNO na instagramu (@trasy_brno), kam může každý sdílet své zážitky z trasy.

Má Petr Kellner sklony k hostilitě? Je Pavel Tykač melancholik? Sleduje David Beran potají tureckou telenovelu? I vám se zdá, že o nejbohatších Češích zhola nic nevíte? Že ani neznáte pořádně jejich obličeje? Cože, vy nevíte, kdo je Petr Pudil? Pojďte s námi objevovat tajemstvím opředený svět zdánlivě nedotknutelných a nedostupných oligarchů (ano, z 99 % mužů).

Výstava Barbory Šimkové a Andrease Gajdošíka satiricky navazuje na mediálně vděčné téma “českých boháčů”. Navzdory zájmu nejen bulvárního, ale i kritického tisku, autoři zůstávají v skepsi a přesvědčení, že o partičce nejbohatších Čechů toho, z humanitně-vědeckého hlediska, stále skoro nic nevíme. Jak to napravit?
Místně specifická část výstavy pokoutně promlouvá k přirozenému tamnímu publiku - návštevníkům kina. Při tom ale nezůstane, na otázky se hledají odpovědi přes oblíbený žánr online psychologických testů na určování osobnostních typů. V tomto případě se však zkoumají ti nejbohatší. Jejich obličeje jsou beze zbytku ponechány všanc předsudkům nás všech, obyčejných lidí.
Je tohle jediná možná cesta, jak prozkoumat nedotknutelné? Vrstevnatá recesistická citace jako vzrušující exkurz do poněkud zkarikovaného světa tzv. sedmé třídy možná odhalí, jak to všechno souvisí i s vaším životem, a kdyby ne, tak se alespoň dozvíte, jestli má ten Kellner sklony k hostilitě...

Grafické řešení: Kateřina Srbová

Kurátorka: Kristína Jamrichová

“Byla jednou jedna úrodná země - nebo snad teprve má být - osídlená různorodými bytostmi a organismy, jež vzájemně živily společnou síť rozpínající se uvnitř, pod nebo nad nimi. Ale rovnováha je vždy klamné zdání. Věci se začaly měnit. Jako by na kopce, vřesoviště a údolí celého širého světa padl plíživý stín... Větry zesílily, rostliny chřadly, řeky mizely v roztřepených modravých stužkách. Veškeré tkáně, struktury a substance se zachvěly. Každý to pociťoval jinak, a přece stejně. Něco se dalo do pohybu...”

~.~

BCAA system je polyfunkční kolektiv existující na pomezí současné alternativní hudby, umění a teorie. Sídlí v Praze, ale usilují o přesahování všech svazujících hranic skrze projekty, jež volně přetékají mezi kategoriemi – jsou umělecká skupina – hudební label – AV studio – DJ crew a cokoli dalšího, čím se mohou nebo musí stát. Vernisáž jejich nového projektu v sobě pojí téměř všechny jejich aktivity: tak trochu výstava, tak trochu projekce videa a zároveň release kompilace hudebních umělců spojených s domácí českou scénou. Postavy a prostředí jemně utkaného příběhu se tak divákům~posluchačům představí jak v obraze, tak v jednotlivých zvukových motivech, které hudebníci složili vždy na záladě jedné ze sady speciálních fantasy kartiček vytvořených kolektivem. Volný dialog obrazů, slov, zvuků a tónů se snad stane otevřeným vlídným prostorem pro rozvíjení křehké sdílené imaginace, jež se dnes, ve stínu environmentální krize, jeví stále potřebnější.

kurátorka: Kristína Jamrichová

trvání výstavy do 8/1/2020

Johana Novotná & Laura Trenčanská a.k.a. Dog died here studio
"Člověk zná dobře hvězdu, na které žije"

Název výstavy, inspirovaný článkem ze 70. let oslavujícím dobývání vesmíru, autorky naplňují tragikomickým obsahem, který odkazuje k současné exploataci Země lidma. Spíše než přímé kritiky antropocentrismu jsme ale svědky hravé existenciální humoresky o hledání místa v aktuální planetární situaci. Hannah Arendt se v roce 1963 v reakci na vypuštění první umělé družice do vesmíru ptala po tom, zda člověk jeho dobytím získal nebo ztratil na významu. Lidé našli způsob, píše Arendt, jak ovlivňovat děje na modré planetě jakoby z vesmíru, ale nehnout se přitom ze Země. Všechno začalo tím, že současná fyzika se stala odvislou od jevů, o jejichž existenci se ví jenom díky tomu, že nějak působí na měřící přístroje. Tato data pocházejí ze „skutečného světa“, který je přesvědčivější než svět, ve kterém žijeme...Postava sběratele umění z krátkého filmu, pořád ještě cynického, ale již poněkud opuštěného maloměstského intelektuála, v sobě nese právě ideu ztraceného pojítka mezi smyslovým světem, který dokážeme jako lidé pojmout a světem fyzikálním, který nám pořád uniká. V kulhajícím křeči deliria tremens se zračí lidská křehkost, byť sběratelova řeč je chladně odlidštěna, jen s útržky vůle k lidem. Když se pak moralisticky rozcítí, jeho lamentování je v jistém smyslu oxymorónem: “Gaia není nafukovací, ne každý si zaslouží žít na jejím povrchu”...

The title of the exhibition, borrowed from an 1970s article celebrating the man’s conquest of space, is here given new tragicomic content that refers to the current exploitation of the Earth. Rather than directly criticizing anthropocentrism, we are witnessing a playful existential humoresque about searching for a place in this planetary situation. In 1963, Hannah Arendt, in response to the launch of the first artificial Earth satellite, asked whether man’s conquest of space has increased or diminished his stature. People have found a way, writes Arendt, to act on the earth as though they disposed of terrestrial nature from outside, from the point of Einstein’s “observer freely poised in space.” The character of the art collector from a short film “Smoke on the salad fields”, still a cynical but somewhat abandoned provincial intellectual, embodies that very idea of ​​a lost link between the world of the senses that we can embrace as humans and the physical world that still escapes us. The hobbling spasm of delirium tremens reflects human fragility, although the collector's speech is coldly dehumanized, with only a shred of humanistic will. When begins sermonizing, his words sound somehow oxymoronic: "Gaia is not inflatable, not everyone deserves to live on its surface" ...

Kurátorka / Curator: Kristína Jamrichová

Výstava potrvá do 29.10.2019 / The exhibition runs until 29/10/2019

Převažně zataženo, ojedinělé vyjasnění, zejména odpoledne. Nejvyšší teploty 0/2 °C. Slabý jihovýchodní vítr. Slunce vychází v 07:44 a zapadá v 15:56. Bio: 2 - střední zátěž. Rekordy pro dnešní den: maximum 12.9 °C (1989), minimum -20.4 °C (1788), dlouhodobý průměr 1.6 °C (https://www.meteocentrum.cz/predpoved-pocasi/cz/740/brno).

Na tom období mezi Vánocemi a Novým rokem, kdy se toho většinou až tak moc nemusí, většina lidí má dovolenou, telefony zvoní jen zřídka, nemám ráda jenom počasí. Slunce většinou nesvítí a zapadá moc brzy. Pokouším se představovat si, jaké to je, žít blíž k polárnímu kruhu, jaké je to mít polární noci a dny, nebo když několik měsíců ranní slunce vrhá dlouhé stíny. Jaké je to bydlet v roubence, kde je šest měsíců minimálně půl metru sněhu a sledování počasí má úplně jiný, hmatatelně a citelně přítomný rozměr. Protože když nasněží moc, zásobovací auto s potravinami neprojede. A nebo jaké to je mít zahradu. Přijít o hrušky a jablka, protože zjara nečekaně přišli kroupy. Střídavě přivolávat déšť a pak zase slunce. Jak lokální ovlivňuje globální, běžné se stává osobním, normální zřídkavým a naopak? A proč se rozhovorům o počasí říká “small tallk”?

Výstava Michaely Caskové Small Talk #3 je další ze série projektů, vycházejících z fascinace počasím, rozhovorů a zápisků o něm. Čtyři niky Galerie konText jsou věnovány čtyřem abstrahovaným obrazům a čtyřem fragmentárním rozhovorům o počasí, které Michaela Casková písemně vedla se svými přátely v různých krajinách, Finsku, Švédsku, Irsku a Česku. Původně praktická nevyhnutnost se proměnila i v soustředěnou uměleckou práci. Hoci na první pohled nejde o ekologicky angažovanou výstavu, témy týkající se klimatických změn jsou na výstavě přítomny někde v základu pod vrstvami poetického a osobního sdělení. Protože do kdy budou rozhovory o počasí považovány za “small talk”?

Michaela Casková je členkou finského kolektivu Mustarinda, který rozvíjí projekty zaměřené na udržitelné hodnoty a životní styl, ekologickou a kulturní rozmanitost, uměleckou kritiku, edukaci a propojuje různé disciplíny umění a vědy nebo poskytuje rezidence pro současné umělce. Michaela Casková také stojí za ilustracemi pod hlavičkou naposedu.

/Ivana Hrončeková

Výpad předloktím protrhl mlhu. Z dlaně je mistička. Kapka. teď. teď. . zase ne. Rychlá improvizace s větví malé borovice. Odhrnout teniskou cestičku, vymést prach, překročit kus pískovce a s rozvahou seříznout. Nahodit. Umýt. Cestou do kopce pár rozježděných čar. Dvě rudky a šedavá bílá.

V průvanu se mísí korek, sůl i vzdálené byliny. Ta samá vůně dnes doprovodila nevidomou a jejího muže do oblíbeného baru. Nezdržují se zde déle než jindy, jen kafe a malý chleba s sebou. Když je interiér přeplněn, použijí boční vchod. Kývnou na svou servírku a příště zas.

Otevřený vějíř je ve skutečnosti jeden dům schovaný v kopci. Siamská trojčata se ale liší v jemných detailech a úkosech. V trojce je vana, ve dvojce chybí soukromí a jednička je provizorní. Nespočet zrcadlení v půdorysu se podivně přenáší do nálady hostů. Stávají se z nich pistolníci, kteří jsou jako na trní a obávají se útoku z horizontu.

/Dana Balážová

foto Michaela Dvořáková

Nejsem rasista, ale někdo tady jo.

Jen 11 % Čechů by bylo spokojeno, kdyby jejich děcko mělo vztah s Romem. Velmi spokojeno by bylo v Česku s romským kolegou jen 29% lidí – nejméně z celé EU.

Ani křesťani už nevoní jako kdysi. Až 20 % lidí by vadilo, kdyby jejich dítě mělo za partnera křesťana. Výsledek je zase nejhorší v celé EU.

Průzkum Eurobarometeru proběhl od 30. května do 8. června 2015 a zúčastnilo se ho 27 718 občanů 28 států EU.

Na otázky z toho odpovídalo 1008 Čechů. Změnilo se od té doby něco, bro?

Zuzana Fuksová, Graue Stimme vol. 2, Grau kllktv

-- Součástí akce je i kolektivní čtení knihy ELENY LACKOVÉ "Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou" v prostoru nádvoří Tržnice Brno na Zelním trhu. -- 12.00 - 17.30

Prostor nik a foyer galerie konText se už poněkolikáté v této výstavní sezoně výrazně proměňuje. Mimovolně navazuje a rozvíjí i situaci předchozí výstavy, která citlivě reagovala na charakter místa a architektonicky změnila její ráz, vymazala raně barokní niky, a tím kromě jiného tematizovala i vnímání prostoru galerie.

Pro dvojici Tania Nikulina a Tomáš Bryscejn je funkce a charakter specifického architektonického prostoru nik a foyer galerie výchozím bodem. Proměňují ho pomocí textilií. Instalace vybízí k setrvání na místě, čekání a noření se do nové situace. Dočasná stěna předchozí výstavy svým způsobem zůstává na stejném místě, mění se jen její charakter a materiál. Možná je to déjà vu, možná sen a možná něco mezi. Můžete se nechat vést neznámou průvodkyní nebo se posadit například na gauč, když si vzpomenete, jak vypadá. 

Tania Nikulina je původem z Irkutsku, v Praze absolvovala bakalářský program v ateliéru sochařství UMPRUM, kde pokračuje v magisterském studiu. Programově pracuje s textilem, vytváří objekty a instalace s přesahy do živých situací. Tomáš Bryscejn od roku 2013 studuje v ateliéru malby pod vedením Jiřího Černického a Michala Novotného na UMPRUM, během studia absolvoval stáž v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové. V současnosti zahajuje stáž na Universität für angewandte Kunst ve Vídni. Jeho umělecká praxe vychází z malby. 

/Ivana Hrončeková

foto Tania Nikulina

Čtení na léto aneb v Monte Argentariu byla prostě neuvěřitelná sestava

Každý rok doufám, že léto bude ideální doba na to, abych dohnala zameškanou četbu. Naposled jsem se pořádně začetla v těhotenství. To byl rok 2007 – prázdniny. Půjčila jsem si od sousedky Baudolina, Kunderův Žert a Aghatu Christi a koupila si v knihkupectví Švejka a v antikvariátu opuštěnou Babičku. Vzpomínám, jak jsem kdysi na pláži na Sicílii usnula u Virginie Woolf a spálila se do fialova a jak jsem se v Chorvatsku těžko prokousávala Pamukem. Letos zkouším Starý zákon. Jinak mi přes rok projde pod rukama hromada odborné literatury, většinou zaměřená na dějiny umění a architekturu. Občas i nějakou knihu vydám. V posledních letech čtu lehčí literaturu bohužel už jen na chalupě. Naposledy to byly Kmentovy investigativní „romány“ ze života českého podsvětí a Spurného knižní rozhovor s generálem Randákem. Když sleduju stopu zločinu, vždycky se těším, že nakonec přijde řada na umění.

Kmotr Mrázek většinou nosil jako všimné salám nebo videokazety s pornografií, ale Radovan Krejčíř byl jiná liga. Nechal doma v Těšíně spoutat rodinného lékaře s manželkou. Mělo to vypadat, jako loupežné přepadení. A taky že bylo – Krejčíř poslal své kumpány pro kubistické obrazy, které znal ze svých návštěv a líbily se mu. Pak je našli u něj doma v Černošicích při domovní prohlídce zamčené v sejfu (kupodivu ne na zdi v obýváku).

Spekuluje se o tom, že Karel Randák, bývalý šéf civilní rozvědky, prodal deníku MF DNES v létě roku 2009 fotky, na kterých si v Itálii užívá společné dovolené ve vile na pobřeží šéf ČEZu, novopečený předseda vlády Topolánek, jeho poradce Marek Dalík (toho času ve vězení kvůli kauze Pandury) a další lidé napojení na politiku. Randák ještě po letech žasne: „V Monte Argentariu byla prostě neuvěřitelná sestava. Já jsem některé lidi v té době ani neznal, třeba Martina Nejedlého, nevěděl jsem, že se přátelí s Miroslavem Šloufem. Byli tam lidi z ODS, ze sociální demokracie a uvažte, že to bylo po volbách, v nichž ty dvě strany daly dohromady minimálně šedesát procent voličských hlasů.“ 1 Než Dalík nastoupil výkon trestu, prodal za osmdesát milionů cyklus obrazů Mikuláše Medka. Žalobce si to tehdy vyložil jako pokus získat peníze před plánovaným útěkem ze země, ale Dalík zůstal.

I když účastníci zájezdu do Toskánska v roce 2009 lhali, že mají vilu v pronájmu a vlastně ani neví od koho, asi od nějaké italské realitky, objektiv autorovy fotoreportáže mimoděk zachytil několik výtvarných děl současných českých umělců. „Scházejí se v luxusu, obklopeni plastikami Federika Díaze, a domlouvají bůhvíco,“ 2 okomentoval společnou dovolenou politiků s mafiány Randák. „Majitele té nemovitosti vůbec neznám," 3 tvrdil tehdy MF DNES sběratel umění Marek Dalík. Je zajímavé, že kromě Randáka dokázali objekty správně identifikovat jen novináři z bulváru, kteří si dokonce uvědomovali, jakou mají díla tržní hodnotu. Kde byli všichni znalci a odborníci na současné umění? Na dovolené? A u kterých galeristů tito lidé nakupují, aby vyprali a uložili své peníze? A kde na to Dalík bere, ptal se bulvár? 4

O tři roky později se v podobné sestavě sešli v plavkách u bazénu – ve stejné vile. „Je to jako z Alibaby a 40 loupežníků: Člověk lapá po dechu, když spatří tu horu pokladů. Stejný pocit měla dívka, která žila v Topolánkově a Dalíkově supervile v Toskánsku. Všude drahá umělecká díla. Nahromaděná ovšem jen jedním mužem… Vila s bazénem a terasou nad Porto San Stefano páchne penězi,“ psalo se v Blesku. 5 Ručníky si sušili na balkoně vedle Rittsteinovy plastiky. Tanči Anči v Monte Argentariu!

Propojení uměleckého trhu s šedou zónou české politické scény a investice do akvizicí moderního a současného umění se stanou tématem jen zřídkakdy. Nákupy výtvarných děl proslul například rasista, profesionální populista a popírač romského holokaustu Tomio Okamura, který se těší, že až odejde do politického důchodu, bude mít opět čas na rozšiřování své milované sbírky děl Karla Malicha, Adrieny Šimotové, Jiřího Koláře, Krištofa Kintery nebo Václava Boštíka. 6 Zlobil se, když přišel na to, že mu Meda Mládková doporučila k zakoupení dílo málo známé autorky, jen aby ji finančně podpořila. Prokoukl ji pozdě – byly to špatně investované peníze.

Když z kraje letošního roku svolil pražský kmotr Tomáš Hrdlička k rozhovoru se Sabinou Slonkovou a Jiřím Kubíkem, vybral si jako kulisu velké plátno s motivem Dona Vita Corleoneho v podání Marlona Brnada. 7 Autor? Pasta Oner. Galerista? Dvořák Šec? Protože v tomto měsíci končím téměř po desíti letech s prací redaktorky pro server Artalk.cz, chtěla jsem se s redakcí rozloučit (nikdy nedokončeným a nepublikovaným) investigativním článkem a po zhlédnutí videa jsem si připravila následující rešerše, které jsem pak využila při psaní tohoto textu: 8

Ten, kdo zavítá do Galerie TIC výjimečně, si nejspíš zásahu do podoby schodiště a foyer budovy galerie ani nevšimne. Snad jen poslední zaslepený výklenek intuitivně napoví, že je zde nějaká odlišnost oproti původní architektuře prostoru. Nenápadná a precizní sochařská práce, zaslepení, vyretušování původních barokních nik ale nesleduje tendence vytváření čistého, bílého výstavního prostoru. Spíš naopak: niky, které sloužily a slouží jako místo pro exponování “zkrášlujících” předmětů, plně popírá a vymazává.

Důležitým je také pracovní postup, nedestruktivní dočasné překrytí původních architektonických prvků. Originál je ošetřen a separován podobně jako v průběhu restaurování. Na této vrstvě je poté vytvořená nová rekonstrukční vrstva. Vnitřní část výklenků a jejich rám je vyplněný, omítnutý a natřený vápenným nátěrem. Není to však rovná bílá stěna, původní prvky jsou lehce viditelné, finální úprava je spíš sochařskou než zednickou prací.

“Autor neznámý”, terminologie používaná pro označení nedohledatelného autora uměleckých děl v kunsthistorii se propojuje s charakterem pozměněného místa, raně barokním městským domem. Anonymita autora doplňuje reverzi výstavního prostoru a popření se stává autorským sdělením.

/Ivana Hrončeková

Čtení autorského textu Stanislava Bilera s diskuzí, hraní ženského seskupení Pink Noise /Bastl+Synth Library/ a současně otevření porcelánového studia Johany Merty /Studio Šalom/.

STANISLAV BILER
Cynicky optimistický sociolog se narodil 1982 v České republice. Spoluzaložil satirické hnutí Žít Brno, se kterým však do komunální politiky odmítl vstoupit. Rozvíjí téma lokálního existencionalizmu s romantizujícím příklonem k lokálnímu patriotizmu. Stanislav Biler je spisovatelem politického dramatu, situace hodnotí skrze vyhraněný ironický humor. Pro Studio Šalom napsal naléhavou povídku.

PINK NOISE
je nezávislé seskupení hudebnic z okruhu brněnského Bastlu a pražské Synth library. Členky společnosti Pink Noise se zabývají elektronickou experimentální hudbou, v osobním životě jsou
to ovšem také prekarizované ženy, zvěrolékařky, inženýrky, barmanky, výtvarnice, zpěvačky a také matky. Pro Studio Šalom připravily ambientní setkání několika svých členek, které zahrají společně v jednom ansámblu.

JOHANA MERTA
Brněnský ročník 1987. Je absolventkou FaVU a členkou GRAU kllktv. Pracuje nezávisle na materiálních zdrojích, propojuje kresbu s řemeslem porcelánu, je zpěvačka a její výtvarná práce se pohybuje v rozmezích pojmu instalace. Tato akce se koná při příležitosti zahájení provozu Johaniny autorské porcelánové dílny.

Je důležité umět věřit slovu JE, BÝT. Přitom prostá skutečnost, že „pouze“ existujeme, je často ta nejzáludnější informace, která každý náš den formuje. Jak nic nepožadovat, neočekávat a zároveň si prostého být užívat, se jeví jako nelehký úkol. Vždyť myšlenky neustále chtějí docestovat k závěru, lační po definici. Spleť mozkové kabeláže, kterou autorka nazývá obrazem vesmíru v hlavě, je nestálou hmotou a v určitých fázích života i bitevním polem. Pomyslným ochranným štítem, který odráží nepřetržité výboje „hvězd“ proudící do tkání a švů, je pravděpodobně prázdno, klid a soulad těla s myslí. Toto směřování k prázdnu a tichu však provází hluk potemnělých strachů a strášků, které je třeba pojmenovat, aby dál nezavazely. Mnoho hlav a mnoho dialogů proběhlo mnoha světelnými lety.

Je dobré rozlišit spojení slov muset věřit a chtít věřit.

/Dana Balážová

Spolu s výstavou vznikla také autorská publikace Lucie Králíkové, k vidění zde: http://grauchronicles.org/

...

Přemýšlím jakým způsobem bych ve výklencích KonTextu portrétovala Lucii Králíkovou. Kresba by asi byla rozpitou modrou šmouhou. L.K. je na ulici lehce rozpoznatelná rychlou chůzí a rozměrnou taškou značky Ikea. Možná bych ji popsala pár stručnými poznámkami. Hodně přepisů, škrtů a zpřesňování. To by pak ale svádělo k nepřečtení. 10 let nocí! to je v prdeli.

Květina by se nabízela, ale ne ta se stonkem a už vůbec ne s okvětními lístky. Snad drobná fazole v dopisní obálce s proškrtaným adresátem.

Jakou auru zadržují staré zvyky psané drobným písmem řada pátá vlevo, třetí patro, oddělení kutilství, houby, chalupářství?

Sauna v Blansku skoro prázdná až na dva chuje. Tak v pátek asi na ples ne? Nakonec nebyli tak špatní. Zato sauna, královská s výhledem na havaj.

…

Ze série kým by jsi byla

8 portrétů Lucie K.

mastné kolo od oleje na štrikované dečce (kobliha leží na talíři opodál)

sestava čistých i zablácených květináčů různých velikostí, barev a materiálů

tygrovaná deka moknoucí v provazech deště na klepači

vyceněné zuby Niblera

detail vykukujících těžkých černých bot a modrých lacláčů (veřejné záchody)

na předním sedadle, rozjetá spolujezdkyně

zapadlá za notebookem, mlátíš do klávesnice a máš drobnější postavu než jindy

u řeky Vltavy, setmělo se, noříš hadry do odvaru v obřím hrnci, za zády, tři sta metrů od tebe skupina umělců prožívá veselí, tebe se to netýká. nasrat

kurátorka: Dana Balážová

Po prašné cestě přicházím k monumentálním, ale zanedbaným, a jak se časem ukazuje, i nefunkčním vratům. Přeskakuju sníženou zídku opodál a po překonání drobné nervozity se odvážím vejít. Otevírá se mi vhled do božské scenérie. Spousta palem, voňavé mandloně, směs uschlých květů, které rychle nahrazují nové. Drobný hmyz a vlastní klima. Sundám si hned batoh, košili a nakonec i boty. Ticho dýchajících porostů mě blaží a přesvědčuje o tom, že si můžu udělat pohodlí. Napodobuju ptačí zvuky a díky tomu si hned uvědomím, že jsem několik dní nepromluvila nahlas větu. Nechybí mi to. Návštěvu nevyhlížím. Konečná? Kde je ta má slavná kapesní mačeta z trhu za dva pesos? Plazím se po čtyřech skrz mohutnou spleť zamotaných větví nízkého temného keře. Napodobuju pohyby stromu, jako když rostl, abych se prosmýkla mezi větvemi. Dokonáno. Jsem bosa, špinavá a žasnu. Uvnitř téhle nedozírné džungle stojí kamenná, studená vila.

…

Zámek na vratech nebyl třeba. Vědělo se, že se vila opouští nadobro a ve spěchu. Hutné sametové závěsy, zlaté klícky ptáků, mramorové hmoždíře ani stříbrné talíře nebyly v momentu rozloučení důležité. Okem nezvaného pocestného jen jedna roztodivná libůstka ve vile očividně chyběla. V ložnici u postele na toaletním stolku ležela otevřená mosazná bonboniéra naplněná umělými dokonale vymalovanými nehty. Chyběl jeden pár v odstínu červené. Prázdné místo ukazovalo na tón mezi karmínem a purpurovou.

Kurátorka / Dana Balážová

Foto: www.fotomisad.cz

David Vojtuš přistupuje k zvláštnímu galerijnímu meziprostoru. Snaží se pochopit jeho rozlohu. Po chvíli zjišťuje, že to není lehké. Není si zde jist ani tím, jestli se nachází uvnitř nebo obchází teprve hrany galerie. Posouvá se správným směrem, jak naznačuje schodiště uvnitř této buňky zvané dům, nebo zvolil protipohyb a vstup tak minul, protože vešel z jiné strany bloku? Chvíli se soustředil, než se zastavil tam, kde ucítil střed. Navzdory jeho vlastní klidové fázi se však okolo něj dál pohybovaly jednotky. Vypadalo to jako synchronní hemžení něčeho, co budí dojem zdánlivé nekontrolovatelnosti. Tento shluk pohybů byl však trvale udržován neviditelnými jemnocitnými vazbami. Až teprve obal, ten mu dal tvar. Nádoba. Tedy náš dům. Bez něj by se všechny jednotky vydaly do různých stran a to už bychom možná vodě ani neříkali voda. Byla by nejspíš dalším skupenstvím.

Někdo si u výklenků zapomněl obal od něčeho, co zde rozbaloval. Čekal, že přijde další jednotka a uklidí to za něj. Přiražený plastový hrob nalitý vodou. Zakopl a spadl. Jakou laboratoř? Jste se zbláznili? U kina? U Kina? Vlastnoruční výroba prefabrikátu. Je to pytel. PVC

Prostě voda, co.

…

název scénáře: obecný.

lokace: bazén chlór domov pitná voda sanitka infuze autoservis odstřikovače moře požár hasiči porodnice

půdorys: čtverec, obdélník

rozměry: různé

…

Mistrný ilustrátor flóry a fauny se v poslední době věnuje kresebnému experimentu. Vytrvale zkoumá hranice materiálů – pomocí různých tekutin nechává vyniknout podložky jako ty původní matrice. Divákovi tím nabízí jiné navnímání okolního prostoru. Jeho zásahy jsou podobné architektonickým črtám, na nichž tu a tam přibyde zeď, otvor nebo kus nábytku. Kresba celku zůstává, jeho vnitřní parametry se však v čase proměňují. Je třeba sledovat bod – ten původní kresebný prvek.

Kurátorka / Dana Balážová

Foto: www.fotomisad.cz